Noc. Na letišti mě vyzvedl Ross, a s ním jsem jela do malého pěkného bytu na Zahradním městě. Tam čekal Vilém, chtěl, abychom spolu jeli na týden do Tater. Na mou námitku, že jsem doma dvě hodiny po dvou měsících mimo republiku opáčil, že už jsem teda zvyklá. Jeho oči měli zvláštní, chladný povlak, jako kdyby neměl duši. Jinak to vysvětlit neumím. Bála jsem se... toho pocitu z něj. A bála jsem se i jeho. Zase. Díval se na mě tak, že všechna moje vůle a odvaha a sebevědomí klesalo dolů a dolů a dolů, až se téměř válelo u Vilémových kotníků, a žadonilo o odpuštění. Řekla jsem, že potřebuji zařídit spoustu věcí, a že nechám kufr v bytě a pak se domluvíme. Nechal mě jít. Volala mi Ali, ať přijdu k nim na párty (jak věděla, že jsem zpět? Nikdo to nevěděl, jen Vilém...) Paranoia, po sedmi týdnech mimo život mě život zase dohání. Taxi na nádraží, vlak domů.

Všechno bylo chladný a tmavý, na dlažbě kombinace stínů, pouličního osvětlení, rastru a lesku-dostala jsem nápad na další obraz. Dala jsem si sprchu a mezitím volal třikrát Vilém. Dostala jsem strach, celý studený dům na mě padal. Úzkost. Vzala jsem si dva dithiadeny a než šla spát, třikrát zkontrolovala zámky na dveřích. To nebude jet leg, že?

Vítej doma, mrcho.

Je?

Je to duch ohně?

Je to chlad žití?

Je to dar citu,

co vždy na povrch se dere?

Je to pomíjivost pomíjení?

Je to lehkost "pouhého" políbení?

Je to života tiché odbíjení,

co mi mojí sílu bere?

Týna je v Americe. Je to pro ní až neuvěřitelné (téměř, protože má pocit, že už zažila skoro vše...) Nedokáže pochopit, jak se z nadějné malířské žákyně mohla stát beznadějnou feťačkou, působící zmar všemu a všem kolem sebe, které ovšem pár dobrých lidí dalo druhou šanci... a třetí... a teď čtvrtou, a to nedokáže pochopit ze všeho nejvíc. Týna vystavuje pár svých děl v Eastside Editions a v Meridian Gallery, a chodí na Lower east side do ušmudlaných barů dýchat kouř z cigaret beatniků. Děkuje Steveovi a Mary. Snaží se to zase neposrat...

Nad Tatrou sa blýská,

Týna je mu blízká,

už se mu nestýská.

Křídou napsané na chodníku. Hezké.

Jsem v Orlických horách a pozoruji šeď mraků, deroucí se skrze stromoví. Někdy je život skoro lidský.

Pracuji pro jednoho člověka, který má pochopení pro moje nedostatky. Po večerech spolu sedáme před jeho ateliérem, pijeme čaj nebo víno a povídáme si. Tolik zkušeností v jednom člověku se nepotká často. Vznešenost stáří, moudrost pokolení. Říkal mi, že se v mládí často pral, dokonce jednou čelil obvinění za ublížení na zdraví, ale ničeho nelituje. Prý se jeho duch potřeboval zbavit nánosů tvrdé slupky, aby mohl tvořit.

A tvoří. Nejvznešenější skulptury, které jsem kdy viděla. Spojnice mezi tímto a světem minulosti. Unbelievable.

Cítím se osamělá, ale míň a míň. Až mě to děsí. Na samotu si člověk zvyká těžko, ale její nánosy ze sebe dostává mnohem hůř. Pomáhá mi Lou Reed, Johnny Cash a Chuck Ragan. Ruce mám popraskané od hlíny a tváře od slz.

Život je neidentifikovatelná linie v srdcích těch, kteří ho žijí.

36 den bez...

domů

Dala jsem si práci a vylezla na ten kopec.

Všude vůně stromů, jehličí a ticho. Žádní ptáci, žádní lidé.

Několik stop, lidé, psi, zvěř, ale všechny staré.

Slunce nad hlavou. Stíny.

Strmý kopec, skoro jako bez konce, ale nic není bez konce.

Keře se pomalu rozevřeli a já měla možnost kouknout se dolů...

Poslední měsíce jsem strávila na cestě. Dostala jsem nabídku na několik vernisáží v několika městech staré dobré Evropy. Já, která zničila téměř všechno, na co jsem kdy sáhla. Která rozdrobila svůj talent mezi své nohy, která zmrzačila své vidění, tak potřebné k malování.

Ale někteří prostě dostanou další šanci (Ovšem, jak řekl můj psycholog, to je někdy ta největší rána ze všech).

Cesta mi pomohla. Dostala jsem se pryč z každodenního rituálu hledění do zdí, z oken a pokusů rozdýchat tu drtivou úzkost. Cesta mě vlastně pohltila, zaujala mě tím, že mi nabídla spoustu zajímavých zákoutí, rozbitých fasád, grafiti a vůbec, absolutně vůbec žádné lidi. Jen figurky na šachovnicích myšlenkových trendů.

A jednoho krásného akordeonistu v Nice...

Ten pohled byl OPRAVDU závratný. Šedesát metrů dolů a pak pláň a na ní továrna. Nebo vápenka, nebo nějaká podobná saň. Chrlila jedy a kouř, temně hučela a čím déle jsem se na ni dívala, tím více šedla. Ona i svět. A v tom byla určitá krása, protože to, co se dělo, asi nebylo správný, ale bylo to zatraceně reálný, ničivý, pomalu ale jistě. Ta továrna se nedá vymazat z povrchu země, nebo jen za cenu nezacelitelných jizev, a stejně tak se nedá vymazat moje drogové období, protože ty jizvy už tam jsou a já si je ani nemůžu pofoukat.

Přijmu továrnu a přijmu fakt, že jsem feťák v určité fázi.

Otočil se vítr a zanesl smrad výparů až na můj krásný kopec.

Otočila jsem se větru, továrně i výhledu zády a šla zpět dolů.

Otočit se vůči sobě ale nejde. Jdu si vstříc.

Domů

25.4.

Tmavá ulička a na konci světlo.

Jen pár hvězd v úzkém rámečku vysoko nad mou hlavou.

Tvoje dotyky, znásobené acidem v krevním řečišti.

Legendární pomeranč a trochu Suprmena.

Lehký vítr si pohrává s našimi vlasy...

... a doplňuje tvé dotyky.

Ticho přerývané hvízdáním nočních ptáků.

Zrnka písku na chodníku se snaží pomocí větru přeskupit v mandalu, ale je jich málo.

Hvězdy zhasnou s prvním bleskem.

Neprší, je teplo.

A tvoje dotyky.

Lehounká vůně cihel se mísí s vůní listí a květů nedalekého parku.

Další záblesk zůstává na obloze n.e.k.o.n.e.č.n.ě. dlouho.

Polibky, dotyky.

Hudba někde hodně daleko.

První kapka deště se rozprskla a napsala na rozpálený chodník vzkaz: "Nemiluj naposled"

Déšť.

Blesky.

Hřmění se v uličce násobí.

Schováme se před světem i deštěm.

Jsem tebou a ty mnou.

Tma.

.

I built this shrine
With bones of those lost
They had a dream
But life was their cost