Za dveřmi tam tma

Kafe v červenobílém hrníčku. Krásně voní a můj svět zas na chvilku opouští mrak. Číšník v pruhované košili s rozhalenkou co chvilku po očku koukne směrem ke mně. Myslí, že jsem osamělá?

Nikdy nevíš, co jsou pěsti sevřené strachem tak, až nehty vyryjí krůpějky krve do dlaní, dokud se tak nebojíš.
Nikdy se tak nebojíš, dokud nezjistíš, že kolem je jen suchá, nekonečná prázdnota a jsi jediná, která to ví, a to poznání je strach k zalknutí.

Nikdo mi nedokáže pomoci, protože to nejde.

Včera jsem strávila noc v zahradě. Seděla jsem pod jabloní, zabalená ve spacáku a koukala na zatažené nebe. Kouřila jsem cigaretu za cigaretou a zkoušela v mysli namýchat odstín těch mraků, pošpiněných oranžovým světlem pouličních lamp. Poslouchala jsem Dälek a pila víno přímo z láhve. Další noc bez spánku, jen k ránu trochu kóma.

Nemám nic společného se svými dávnými známými. Nejsou pro mně nic víc, než jsem já v jejich očích. A v těch očích vidím nejistotu. Nevědí kdo jsem, kdo se ze mě stal, nevědí co si počít s chodící mrtvolou. Přežila jsem a to se nemělo stát.
Když někam příjdu, hovor vázne. Když s někým někde jsem, všichni mnohem víc chlastají.
Nikdo neví, co si se mnou počít.

Čtvrtý měsíc od přistání na planetě Chlad. Známky života neobjeveny, divné ale je, že všude jsou stopy smrti….