Jeli jsme zasněženou krajinou na kterou svítil Měsíc a kouřili jsme skank. Ross, kterej v sobě měl, co vím, tři koule řídil, a Vilém se mě snažil osahávat. Stupidní, narcistický, necitliví, šovinistický blb, který ví, jak mi zlomil srdce, a ještě mu to nestačí. Chce tančit na jeho popraskaných zbytcích.
Feťácký existencialismus-starej se vo svý a já taky budu. A jsme si kvit.... K blití.
Jeli jsme na přehradu za městem, Viléma jsem musela hodně drsně poslat někam, aby mi dal pokoj a do toho Měsíc, černé kontury krajiny a žalost probdělé noci.
Když jsme tam přijeli (a nikdo z nás nevěděl, proč tam jsme), se ti dva začali koulovat a řvát a rušit krásné ticho nadcházejícího rána a já šla na led. Bylo krásné, vidět jen tu ledovou pláň, ze které foukal vítr přímo do obličeje. Svítalo, a sníh na ledu svítil. Šla jsem dál od břehu. Vilém na mě začal řvát, abych se vrátila, že se utopím, hlupáček, jako by nevěděl, že jsem se utopila už dávno, a on byl jedno z vln, která mi vzala poslední zbytky dechu. Led občas zapraskal, ale já šla dál. Něco mě táhlo dál. V hlavě ticho po trávě a na tvářích ledový vítr. Kluci řvali ať se vrátím, ale ani jeden se neodvážil za mnou, aby mě zastavil. Byla jsem skoro uprostřed plochy, a podívala se ledem do vody, a tam jsem spatřila kříž. Hluboko pod vodou, na hranici viditelnosti, ale byl tam. stála jsem jako přikovaná. Pod hladinou byl kostel! Pak jsem si vzpomněla, jak mi táta kdysi říkal, že tam je zatopená vesnice. A já stála uprostřed, nad kostelem, a žádný bůh na mně nemluvil. A pak jsem zaslechla to krá, a nad hlavou mi proletěl velký havran. Jsem opuštěné dítě světa.
Jeli jsme zpátky, oni spát nebo se flákat a já domů. Mám rozmalovaný obraz (poprvé po mnoha měsících) a chci ho dokončit. Žádný spánek, žádné sny.
Vilém se zkoušel ke mně nacpat-že mi bude číst básně. Blbec.
