Probudila jsem se na špinavém linoleu, špinavé kuchyně, špinavého bytu. Zvláštní bylo, že ačkoliv lidé, obyvatelé toho brlohu se mnou neprohodili ani slovo, téměř každičké smítko si se mnou povídalo. Poškrábané linoleum mi ukázalo skutečnou tvář Boha, smetí v rohu sestavilo Babylonskou věž a pavučiny na stropě vyrobily na mou počest baldachýn velký jako samo nebe.
Udělala jsem si pořádný hrnek kafe a sedla si v koutku, kde největší byl stín.., abych mohla přijít na důvod, proč sedím tady a ne doma.
Kolikátého je? Jedenáctého? Kolik je hodin? 10:22! Neměla jsem být v poradně? Určitě!
Kurátorka se zase posere. Jako už tolikrát.
Dopila jsem a vyhlédal přes mlhu špíny ven, abych zjistila, kde vlastně jsem. Výhled do dvora, na malé stavbičky (jako hrobky nebo obytné kůlny ve slumech Afriky) mi práci neusnadnil. Neviděla jsem nic, žádný záchytný bod, žádnou siluetu městského netvora, která by mi byla známá. Anonymní dům velkého města, jako zub v dásni obra.
Včera jsem šla do HB baru za M. Nutil mi bouchaný tequilly, ale úspěšně jsem odolala. Jak šel večer a M. byl čím dál zbouranější (zapíjel už čtvrtý den žalu ze smrti svýho psa), začal být taky čím dál dotěrnější. Nenápadně mě obkličoval, obtáčel a osahával, až jsem mu musela dát přes prsty, což ho ale vůbec nezastavilo. M. je zvyklej. Radši jsem utekla do mrazu.
Cestou domů přes náměstí jsem uviděla zvláštní věc. Na ulici pod lampou tam v mínusové teplotě postával postarší pán a hrál noci na příčnou flétnu takový zvláštní, dlouhý, smutný tóny. Vypadal, že se ho zima vůbec netíká. Jen stál, oči zavřený, bezprstový rukavice a šála s károvaným vzorem. Vteřina ticha a písk, zvláštní tón a hned další. Vysoko, vysoko až do oblak nesly se ty tóny. Bylo to něco krásného, ale zároveň znepokojujícího, jako když se ozývá nářek na chladné pusté pláni. Udělalo se mi mdlo a musela jsem se zastavit u lampy. Chvilku jsem prostě jen stála, sledovala sníh a svůj temný stín. Chtěla jsem pokračovat v chůzi, ale prostě to nešlo. Bylo mi blbě a zvuk flétny to vše ještě násobil.
Naštěstí Voss bydlel nedaleko náměstí a tak jsem tam po skoro hodině doklopýtala, koukala do oken na jejich prázdnou tmu a asi pět minut zvonila. Nakonec mi dolů přišel otevřít nějakej týpek z vedlejšího bytu, že Voss není doma, ale že můžu přespat u něj, když už jsem ho tím vyzváněním vzbudila. Nechtělo se mi, ale taky se mi nechtělo dávat peníze za tágo, tak jsem kývla a ráno se pak vzbudila na špinavém linu s vtisklou boží tváří a promeškanou kuratelou na krku.
Teď sedím v tichu bytu. Je tma a zima. Uprostřed svých obrazů, které tu visí a jako tiché symboly mého pádu mi ukazují, jak jsem dokázala vládnout barvám a štětcům.
Slzy oběti se mísí se slzami viníka a tečou po mé tváři jako slzy němého svědka. Nic se nedá vrátit, jen kráčet dopředu…
