ggřřřř

Čtvrtá noc beze spánku-pláču hořké slzy. Nedokážu ani zavřít oči, opuchlé únavou a pláčem. Všechno je jak ve zpomaleném filmu pouštěném přes snový filtr. Připadám si jako... viděla jsem kdysi jeden film, stará žena v něm chodila po místnosti v nekonečné časové smyčce, čekajíc na smrt, která by byla vysvobozením.

Kamarádův pohřeb-směšné, když pominu svůj podivný smutek... Proč se všichni na pohřeb oblíkají jako pasáci nebo děvky? Nejlepší kostýmky, síťované punčochy... Mrtví se nevzruší a živí přece přišli truchlit.... Komedie.

všechno se mi posunulo do horiontuvteřin... Pamatuji si zvuk ruky projíždějící mými vlasy...byla to má ruka...?

Pád kapky vody na podlahu... slza nebo neslza?

Koukám na filmy, ale smysl nepřichází.

Mobil jsem hodila do hajzlu a stačila spláchnout, než přišlo vědomí. Jsem sama.

Čas se neposouvá a noc neubývá.

Já stárnu světelnou rychlostí.

Tuž neznesvětí bělost papíru, když ruka ví, co dělá...

Plivu do vody.

Zakalená, bahnitá voda, odnáší mé sliny.

Bahno.

Mrtvá ryba.

Větev vypadající jako ruka /utopeného/ mi kyne.

Most se chvěje.

Já se chvěji.

Svět se chvěje.

Voda je tichá.

Konejší.

Vidím v ní svůj obraz, je jako černá skvrna.

Cítím samotu. Obchází za mými zády, ohnutými nad zábradlím mostu.

Plivu do vody a voda mě přijímá.

Je jediná?

Mám se jí odevzdat celá? Přijmula by mě tiše a měkce? Teple a mírně?

Listy plují přes můj odraz a chvilku to vypadá, že skvrna mého obličeje má záplaty. Na očích a puse.

Nemluvit o sobě, neotáčet se!

Nechce se mi domů, do tmavé bedny plné ticha. Nechce se mi mezi lidi, otrocké androidy egoistických choutek. Nechce se mi ticho, nechce se mi hluk. Nejsem schopna dělat radost sobě natož jiným. Jsem obtíž bez tíže?

Řeka teče od východu. Počkám tu, než se první paprsky Slunce pomilují s hladinou.