Zakalená, bahnitá voda, odnáší mé sliny.
Bahno.
Mrtvá ryba.
Větev vypadající jako ruka /utopeného/ mi kyne.
Most se chvěje.
Já se chvěji.
Svět se chvěje.
Voda je tichá.
Konejší.
Vidím v ní svůj obraz, je jako černá skvrna.
Cítím samotu. Obchází za mými zády, ohnutými nad zábradlím mostu.
Plivu do vody a voda mě přijímá.
Je jediná?
Mám se jí odevzdat celá? Přijmula by mě tiše a měkce? Teple a mírně?
Listy plují přes můj odraz a chvilku to vypadá, že skvrna mého obličeje má záplaty. Na očích a puse.
Nemluvit o sobě, neotáčet se!
Nechce se mi domů, do tmavé bedny plné ticha. Nechce se mi mezi lidi, otrocké androidy egoistických choutek. Nechce se mi ticho, nechce se mi hluk. Nejsem schopna dělat radost sobě natož jiným. Jsem obtíž bez tíže?
Řeka teče od východu. Počkám tu, než se první paprsky Slunce pomilují s hladinou.
V takové chvíli nikdo není sám, je odevzdán. Sám ji hledám již dlouho. Východy a západy jsou dost možná poslední krásnou jistotou zkaženého světa.
OdpovědětVymazatRadost je pomíjivá. Vy umíte vyvolat zasnění, imaginaci, ač neúmyslně třebas. To je více, než se může zdát.
Svět umí být ošklivější, než kdy náboženští fanatici dokážou popsat peklo, přesto i ti, pro které už není sklenice ani poloprázdná, ale pro které už v ní nic nezbylo, ani ti nemůžou popřít fakt, že východ slunce je nádherný.
OdpovědětVymazat