Dvacetšestlet

Pod stromy. Hle, vychází Měsíc červený, hle vychází pro ztracený oči moje zavřený...

Noční procházky mi dělají dobře. V temnotě noci se mi hezky vzpomíná na polibky a doteky, na dny slunce a smíchu.

Když procházím noční ulicí, jediná v dohledu, jediná na doslech a moje boty transformují moji bytost do koberce chodníku, vím že jsem sama a moje samota je definitivní. Není komu sdělit, že se v noci budím z hrozných snů, které mě nedovolí až do rána usnout. Není komu říct, že třetinu nocí roku vůbec nespím a když, tak po lahvi vodky.

Je mi dvacet šest let. Právě teď. Jsem lvice a těm se stává, že se odtrhnou od smečky. Jsem osamělý lovec na noční stezce. Lovím klid a mír. Pro duši i mysl.

Všechno spolu souvisí. Moje deprese a strach žít to je dluh za prohýřené noci, zpronevěřené vztahy, odvržené pomocné ruce, lži a nenávist. Musela jsem dopadnout do hlubiny (neříkám na dno, protože ve snech někdy přicházejí stavy, které možná dnem jsou, a tam bych se dostat nechtěla) a dusit se strachem. Muselo přijít probuzení a zároveň musel zemřít táta- člověk, který mi chtěl pomoci a který mi VĚŘIL, možná jediný na celém světě. Musel odejít, protože jinak bych nezmobilizovala všechnu sílu. Dax tvrdí, že neexistuje špatná zkušenost, a já konečně po víc jak roce cítím, že v tátově smrti můžou být i pozitiva.

Všechno spolu souvisí, protože lidi, které přitahuji já, zrcadlí to, co jsem já. Rozpadlá bytost bez konceptu. Přežívám. Jediný rozdíl je v tom, že já se zatím se dokážu držet pryč od drog. Že to chci vydržet.

Díky za vůli!