Chic

Někdy mám po krk všech organických dotyků. Má mysl zalétá k chladnému kybernetickému sexu, za který nebudu muset platit citovou investici. Jak může tělo bez duše chtít víc, než bezduché uspokojení a bezesný spánek?
Vyprchala ze mě všechna touha, jsem zkamenělé dřevo a nic, krom projevů života, mě nebolí.
Pokud si dobře pamatuji, jsou poslední „živé“ vzpomínky, barvy a vůně, svázány s jehlou, kterou jsem do sebe vpouštěla nadživot. Když se s poslední jehlou do mne nořila smrt, ale „zachránili“ mě, zmizely všechny barvy, všechna živá tekutina ve mně zmrzla a všechny obličeje, které jsem znala, získaly tvar rozplizlé kaše.
Jsem odsouzená k čekání v nekonečném prostoru, ohraničeném absolutním strachem žít život, který ani nechci?
Jsem odsouzena poslouchat rady a řeči lidí, kteří nevědí nic o mém životě, kteří na základě domněnek a teorií určují, co je pro mě nejlepší, nebo mám zmáčknout ultimátní eskejp a zavřít knihu politou vínem, prosáklou slzami, ušpiněnou smutkem a zmačkanou skorosmrtí?

Podívám li se na svůj obličej (a dívám se často, věřte mi), vidím trapnou parodii na sebe samou. Mé oči, kapitola sama pro sebe, zrcadlí naprosté zoufalství a má ústa jsou dezorientací blázna uprostřed pustiny plné lidí.

Dnes v noci někam půjdu, něco tam budu dělat a pak se snad zase vrátím domů, před zrcadlo, hledat sama sebe.
Třeba se jednou ztratím a již nenajdu.