Týna je v Americe. Je to pro ní až neuvěřitelné (téměř, protože má pocit, že už zažila skoro vše...) Nedokáže pochopit, jak se z nadějné malířské žákyně mohla stát beznadějnou feťačkou, působící zmar všemu a všem kolem sebe, které ovšem pár dobrých lidí dalo druhou šanci... a třetí... a teď čtvrtou, a to nedokáže pochopit ze všeho nejvíc. Týna vystavuje pár svých děl v Eastside Editions a v Meridian Gallery, a chodí na Lower east side do ušmudlaných barů dýchat kouř z cigaret beatniků. Děkuje Steveovi a Mary. Snaží se to zase neposrat...

Nad Tatrou sa blýská,

Týna je mu blízká,

už se mu nestýská.

Křídou napsané na chodníku. Hezké.

Jsem v Orlických horách a pozoruji šeď mraků, deroucí se skrze stromoví. Někdy je život skoro lidský.

Pracuji pro jednoho člověka, který má pochopení pro moje nedostatky. Po večerech spolu sedáme před jeho ateliérem, pijeme čaj nebo víno a povídáme si. Tolik zkušeností v jednom člověku se nepotká často. Vznešenost stáří, moudrost pokolení. Říkal mi, že se v mládí často pral, dokonce jednou čelil obvinění za ublížení na zdraví, ale ničeho nelituje. Prý se jeho duch potřeboval zbavit nánosů tvrdé slupky, aby mohl tvořit.

A tvoří. Nejvznešenější skulptury, které jsem kdy viděla. Spojnice mezi tímto a světem minulosti. Unbelievable.

Cítím se osamělá, ale míň a míň. Až mě to děsí. Na samotu si člověk zvyká těžko, ale její nánosy ze sebe dostává mnohem hůř. Pomáhá mi Lou Reed, Johnny Cash a Chuck Ragan. Ruce mám popraskané od hlíny a tváře od slz.

Život je neidentifikovatelná linie v srdcích těch, kteří ho žijí.

36 den bez...

domů

Dala jsem si práci a vylezla na ten kopec.

Všude vůně stromů, jehličí a ticho. Žádní ptáci, žádní lidé.

Několik stop, lidé, psi, zvěř, ale všechny staré.

Slunce nad hlavou. Stíny.

Strmý kopec, skoro jako bez konce, ale nic není bez konce.

Keře se pomalu rozevřeli a já měla možnost kouknout se dolů...

Poslední měsíce jsem strávila na cestě. Dostala jsem nabídku na několik vernisáží v několika městech staré dobré Evropy. Já, která zničila téměř všechno, na co jsem kdy sáhla. Která rozdrobila svůj talent mezi své nohy, která zmrzačila své vidění, tak potřebné k malování.

Ale někteří prostě dostanou další šanci (Ovšem, jak řekl můj psycholog, to je někdy ta největší rána ze všech).

Cesta mi pomohla. Dostala jsem se pryč z každodenního rituálu hledění do zdí, z oken a pokusů rozdýchat tu drtivou úzkost. Cesta mě vlastně pohltila, zaujala mě tím, že mi nabídla spoustu zajímavých zákoutí, rozbitých fasád, grafiti a vůbec, absolutně vůbec žádné lidi. Jen figurky na šachovnicích myšlenkových trendů.

A jednoho krásného akordeonistu v Nice...

Ten pohled byl OPRAVDU závratný. Šedesát metrů dolů a pak pláň a na ní továrna. Nebo vápenka, nebo nějaká podobná saň. Chrlila jedy a kouř, temně hučela a čím déle jsem se na ni dívala, tím více šedla. Ona i svět. A v tom byla určitá krása, protože to, co se dělo, asi nebylo správný, ale bylo to zatraceně reálný, ničivý, pomalu ale jistě. Ta továrna se nedá vymazat z povrchu země, nebo jen za cenu nezacelitelných jizev, a stejně tak se nedá vymazat moje drogové období, protože ty jizvy už tam jsou a já si je ani nemůžu pofoukat.

Přijmu továrnu a přijmu fakt, že jsem feťák v určité fázi.

Otočil se vítr a zanesl smrad výparů až na můj krásný kopec.

Otočila jsem se větru, továrně i výhledu zády a šla zpět dolů.

Otočit se vůči sobě ale nejde. Jdu si vstříc.

Domů

25.4.

Tmavá ulička a na konci světlo.

Jen pár hvězd v úzkém rámečku vysoko nad mou hlavou.

Tvoje dotyky, znásobené acidem v krevním řečišti.

Legendární pomeranč a trochu Suprmena.

Lehký vítr si pohrává s našimi vlasy...

... a doplňuje tvé dotyky.

Ticho přerývané hvízdáním nočních ptáků.

Zrnka písku na chodníku se snaží pomocí větru přeskupit v mandalu, ale je jich málo.

Hvězdy zhasnou s prvním bleskem.

Neprší, je teplo.

A tvoje dotyky.

Lehounká vůně cihel se mísí s vůní listí a květů nedalekého parku.

Další záblesk zůstává na obloze n.e.k.o.n.e.č.n.ě. dlouho.

Polibky, dotyky.

Hudba někde hodně daleko.

První kapka deště se rozprskla a napsala na rozpálený chodník vzkaz: "Nemiluj naposled"

Déšť.

Blesky.

Hřmění se v uličce násobí.

Schováme se před světem i deštěm.

Jsem tebou a ty mnou.

Tma.

.

I built this shrine
With bones of those lost
They had a dream
But life was their cost

Hodiny odbíjejí už třetí půlnoc a jediné zrnko spánku nespadlo.

Jen sedět a koukat do plamenů.

Uvnitř i vně je takové ticho.

Jen pár vloček.

....................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................PIKO

...!...

Brzy ráno, spíš v noci, jsme jeli z šílený párty. Já, Ross a Vilém. Kdyby se mě někdo zeptal, proč to s nima pořád táhnu, musela bych jemu (a sobě) odpovědět, že jsem prostě hloupá kráva.

Jeli jsme zasněženou krajinou na kterou svítil Měsíc a kouřili jsme skank. Ross, kterej v sobě měl, co vím, tři koule řídil, a Vilém se mě snažil osahávat. Stupidní, narcistický, necitliví, šovinistický blb, který ví, jak mi zlomil srdce, a ještě mu to nestačí. Chce tančit na jeho popraskaných zbytcích.

Feťácký existencialismus-starej se vo svý a já taky budu. A jsme si kvit.... K blití.

Jeli jsme na přehradu za městem, Viléma jsem musela hodně drsně poslat někam, aby mi dal pokoj a do toho Měsíc, černé kontury krajiny a žalost probdělé noci.

Když jsme tam přijeli (a nikdo z nás nevěděl, proč tam jsme), se ti dva začali koulovat a řvát a rušit krásné ticho nadcházejícího rána a já šla na led. Bylo krásné, vidět jen tu ledovou pláň, ze které foukal vítr přímo do obličeje. Svítalo, a sníh na ledu svítil. Šla jsem dál od břehu. Vilém na mě začal řvát, abych se vrátila, že se utopím, hlupáček, jako by nevěděl, že jsem se utopila už dávno, a on byl jedno z vln, která mi vzala poslední zbytky dechu. Led občas zapraskal, ale já šla dál. Něco mě táhlo dál. V hlavě ticho po trávě a na tvářích ledový vítr. Kluci řvali ať se vrátím, ale ani jeden se neodvážil za mnou, aby mě zastavil. Byla jsem skoro uprostřed plochy, a podívala se ledem do vody, a tam jsem spatřila kříž. Hluboko pod vodou, na hranici viditelnosti, ale byl tam. stála jsem jako přikovaná. Pod hladinou byl kostel! Pak jsem si vzpomněla, jak mi táta kdysi říkal, že tam je zatopená vesnice. A já stála uprostřed, nad kostelem, a žádný bůh na mně nemluvil. A pak jsem zaslechla to krá, a nad hlavou mi proletěl velký havran. Jsem opuštěné dítě světa.

Jeli jsme zpátky, oni spát nebo se flákat a já domů. Mám rozmalovaný obraz (poprvé po mnoha měsících) a chci ho dokončit. Žádný spánek, žádné sny.

Vilém se zkoušel ke mně nacpat-že mi bude číst básně. Blbec.