domů

Dala jsem si práci a vylezla na ten kopec.

Všude vůně stromů, jehličí a ticho. Žádní ptáci, žádní lidé.

Několik stop, lidé, psi, zvěř, ale všechny staré.

Slunce nad hlavou. Stíny.

Strmý kopec, skoro jako bez konce, ale nic není bez konce.

Keře se pomalu rozevřeli a já měla možnost kouknout se dolů...

Poslední měsíce jsem strávila na cestě. Dostala jsem nabídku na několik vernisáží v několika městech staré dobré Evropy. Já, která zničila téměř všechno, na co jsem kdy sáhla. Která rozdrobila svůj talent mezi své nohy, která zmrzačila své vidění, tak potřebné k malování.

Ale někteří prostě dostanou další šanci (Ovšem, jak řekl můj psycholog, to je někdy ta největší rána ze všech).

Cesta mi pomohla. Dostala jsem se pryč z každodenního rituálu hledění do zdí, z oken a pokusů rozdýchat tu drtivou úzkost. Cesta mě vlastně pohltila, zaujala mě tím, že mi nabídla spoustu zajímavých zákoutí, rozbitých fasád, grafiti a vůbec, absolutně vůbec žádné lidi. Jen figurky na šachovnicích myšlenkových trendů.

A jednoho krásného akordeonistu v Nice...

Ten pohled byl OPRAVDU závratný. Šedesát metrů dolů a pak pláň a na ní továrna. Nebo vápenka, nebo nějaká podobná saň. Chrlila jedy a kouř, temně hučela a čím déle jsem se na ni dívala, tím více šedla. Ona i svět. A v tom byla určitá krása, protože to, co se dělo, asi nebylo správný, ale bylo to zatraceně reálný, ničivý, pomalu ale jistě. Ta továrna se nedá vymazat z povrchu země, nebo jen za cenu nezacelitelných jizev, a stejně tak se nedá vymazat moje drogové období, protože ty jizvy už tam jsou a já si je ani nemůžu pofoukat.

Přijmu továrnu a přijmu fakt, že jsem feťák v určité fázi.

Otočil se vítr a zanesl smrad výparů až na můj krásný kopec.

Otočila jsem se větru, továrně i výhledu zády a šla zpět dolů.

Otočit se vůči sobě ale nejde. Jdu si vstříc.

Domů