Skoro jsem na to tady zapomněla, skoro. Skoro jsem zapomněla na všechno, co jsem nechala v mlze za mnou. A skoro jsem si myslela, že bych zase mohla žít trochu normálně. A skoro se mi to povedlo. Skoro jsem se vyhnula pokušení... A skoro jsem u toho zhebla....
Mám za sebou dva měsíce v psychoterapeutickém sanatoriu. Není nic pěkného na tom, mluvit o důvodu proč jsem se tam dostala, stejně jako není nic pěkného na tom, že jsem to nezvládla. Dala jsem si šanci a promrhala jí. Dostala jsem šanci od jiných a posrala jsem to.
Ale bylo těžký bojovat sama. Už mi nezbyl nikdo, kdo by mi pomohl znovu vstát. A je to PŘESNĚ o TOM, že jsem doufala, že v TOM sama nezůstanu. Ale zůstala. Mladá, bohatá kráva, která si nechala vzít všechno krom zasraných peněz. Neměla jsem očekávat a plánovat a snít, ale jít tvrdě vpřed. Pryč od minulostí. Nesetrvávat na místě, být v pohybu.
Stalo se.
Sedím sama v týhle hrozný vile, která se mi jeví jako hrobka, kterou mi zanechal můj otec. I on radši ODEŠEL, než by se na mně koukal. Rozbila jsem všechny zrcadla a střepy dala na kupu v obýváku. Ani já se na sebe nechci koukat. Chci jen JEDNU jedinou noc plnou čerstvého SPÁNKU. Žádný hrozný sny, žádný dušení se strachem, žádnej POT!!!!
Čtvrtá noc beze spánku-pláču hořké slzy. Nedokážu ani zavřít oči, opuchlé únavou a pláčem. Všechno je jak ve zpomaleném filmu pouštěném přes snový filtr. Připadám si jako... viděla jsem kdysi jeden film, stará žena v něm chodila po místnosti v nekonečné časové smyčce, čekajíc na smrt, která by byla vysvobozením.
Kamarádův pohřeb-směšné, když pominu svůj podivný smutek... Proč se všichni na pohřeb oblíkají jako pasáci nebo děvky? Nejlepší kostýmky, síťované punčochy... Mrtví se nevzruší a živí přece přišli truchlit.... Komedie.
všechno se mi posunulo do horiontuvteřin... Pamatuji si zvuk ruky projíždějící mými vlasy...byla to má ruka...?
Pád kapky vody na podlahu... slza nebo neslza?
Koukám na filmy, ale smysl nepřichází.
Mobil jsem hodila do hajzlu a stačila spláchnout, než přišlo vědomí. Jsem sama.
Čas se neposouvá a noc neubývá.
Já stárnu světelnou rychlostí.
Tuž neznesvětí bělost papíru, když ruka ví, co dělá...
sobota 4. září 2010
Plivu do vody.
Zakalená, bahnitá voda, odnáší mé sliny.
Bahno.
Mrtvá ryba.
Větev vypadající jako ruka /utopeného/ mi kyne.
Most se chvěje.
Já se chvěji.
Svět se chvěje.
Voda je tichá.
Konejší.
Vidím v ní svůj obraz, je jako černá skvrna.
Cítím samotu. Obchází za mými zády, ohnutými nad zábradlím mostu.
Plivu do vody a voda mě přijímá.
Je jediná?
Mám se jí odevzdat celá? Přijmula by mě tiše a měkce? Teple a mírně?
Listy plují přes můj odraz a chvilku to vypadá, že skvrna mého obličeje má záplaty. Na očích a puse.
Nemluvit o sobě, neotáčet se!
Nechce se mi domů, do tmavé bedny plné ticha. Nechce se mi mezi lidi, otrocké androidy egoistických choutek. Nechce se mi ticho, nechce se mi hluk. Nejsem schopna dělat radost sobě natož jiným. Jsem obtíž bez tíže?
Řeka teče od východu. Počkám tu, než se první paprsky Slunce pomilují s hladinou.
Pod stromy. Hle, vychází Měsíc červený, hle vychází pro ztracený oči moje zavřený...
Noční procházky mi dělají dobře. V temnotě noci se mi hezky vzpomíná na polibky a doteky, na dny slunce a smíchu.
Když procházím noční ulicí, jediná v dohledu, jediná na doslech a moje boty transformují moji bytost do koberce chodníku, vím že jsem sama a moje samota je definitivní. Není komu sdělit, že se v noci budím z hrozných snů, které mě nedovolí až do rána usnout. Není komu říct, že třetinu nocí roku vůbec nespím a když, tak po lahvi vodky.
Je mi dvacet šest let. Právě teď. Jsem lvice a těm se stává, že se odtrhnou od smečky. Jsem osamělý lovec na noční stezce. Lovím klid a mír. Pro duši i mysl.
Všechno spolu souvisí. Moje deprese a strach žít to je dluh za prohýřené noci, zpronevěřené vztahy, odvržené pomocné ruce, lži a nenávist. Musela jsem dopadnout do hlubiny (neříkám na dno, protože ve snech někdy přicházejí stavy, které možná dnem jsou, a tam bych se dostat nechtěla) a dusit se strachem. Muselo přijít probuzení a zároveň musel zemřít táta- člověk, který mi chtěl pomoci a který mi VĚŘIL, možná jediný na celém světě. Musel odejít, protože jinak bych nezmobilizovala všechnu sílu. Dax tvrdí, že neexistuje špatná zkušenost, a já konečně po víc jak roce cítím, že v tátově smrti můžou být i pozitiva.
Všechno spolu souvisí, protože lidi, které přitahuji já, zrcadlí to, co jsem já. Rozpadlá bytost bez konceptu. Přežívám. Jediný rozdíl je v tom, že já se zatím se dokážu držet pryč od drog. Že to chci vydržet.
Na co může bejt děvka pyšná? Na co může bejt pyšná děvka, kterou šuká starej arab? Na svoji blbou angličtinu? Na prachy, který za to má? Na mejkap? Na odolnost vůči arabskému mačo humoru? Na pocit "moci" nad prachatým kreténem, kterej vypadá jako stará teplá troska? Na chvilkovou přízeň, které se jí dostává, než jí to někde rychle udělá a usne?
Nedošli jsme moc daleko v touze po prachách? (směju se sama sobě)
Spálila jsem obraz svého života, a jsem poslední dobou sprostá. Už asi nikdy nic nenamaluji a nebudu slušná.
Výhlídky? Zataženo s celodenní mlhou.
Antidepresiva nežeru a jsem, kdo jsem a nic víc nečekejte a nechte si zdát.....
Nasrat na všechny zmrdy, kteří se podílí na rozkladu Země, rozkladu integrity, čistoty vědomí a kvality krve....
Měsíc jsem strávila takřka sama a najednou je zpátky všechen rámus a chaos. Do města se vrátil Ross, Vilém, Addy a celá suita magorů, kteří myslí jen na fet. Nebo tady byli vždy a já jsem ta která se vrátila? Samozřejmě, že si chtěli můj byt vybrat jako úkryt, zvlášť teď když je Rossova garsonka fuč, ale podařilo se mi je zahnat. Na jak dlouho, ukáže čas. Jsem jen vyfetlá troska? Tohle mi řekl? On, který stál u malé neškodné branky do horoucího pekla? Ten, který mi na kyselině předváděl divy Světa? Ten, který mi slíbil Lásku nad všechnu chemii? Ten samý teď tvrdí, že mu dlužím!!! Do hajzlu, nechápu asi dobře, o co tady jde.
Do hajzlu, do hajzludohajzlu.
Už nemůžu ani brečet, protože nemám sílu. Jediný, co cítím je vztek a ponížení. Za všechno si můžu sama, ale proč točí nožem v ráně, která se chce vyléčit?
Házím do sebe pár panáků a situace se trochu uklidní. Koukám na kapky deště, na lampu, která svítí před vchodem a vyhlížím noční chodce. Bojím se. Bojím se, že je budu znát. Že si pro mě příjdou...
Sama sebe se ptám, proč jsem se vystavila tak velké krutosti. Na kamenech vyschlé řeky na dně údolí. S knihou, jejíž název je řecky Zao. Sama sebe se ptám, jestli ještě poznám radosti, jestli ještě vím, co je být šťastná.
Poslední dny trávím sama na otcově chatě u přehrady. Večery v přírodě, ticho poskvrněné ptačím zpěvem, kouř cigarety a lahve vína. Jeden večer jsem zašla do místní hospody, ale nedalo se to. Není větší důkaz sexuální frustrace, než v zaplivané vesnické hospodě v pátek večer. Ale když jsem jim pohlédla do očí, nevydrželi…. Pche! Procházejte se chvilku po hraně života a nikdo s vámi nevydrží.
Vynechávám už tolik terapií, že už na ně vlastně nedocházím. Změna? Žádná. Snad jen větší ochota naslouchat sama sobě, i kdyby to mělo vést do propasti. Občas mám pocit, že se někam vyhrabávám, pryč z úplné tmy dna, a pak přijde pád. Radši už nic nečekám, a o to je to možná lepší.
Je nepříjemné navštěvovat tady ta místa z dětství. Vazba na tátu je pořád silná. Je to nepříjemné, ale zároveň je vzpomínka na to daleké období klidu a míru TAK dojemná.
Snažím se nemyslet na budoucnost. Snažím se nevzpomínat. Polykám slzy a budím se úzkostí, ale učím se to brát jako součást svého života. V duši mám vypálenou díra a to jsem si udělala sama. Dax citoval Blakea: „Kdyby hlupák vytrval ve své moudrosti, zmoudřel by.“ Uvidím, jestli vydržím.
ČEKÁM SOUMRAK. PARK JE V PRACH. PRÁH PŘEKROČEN. ŽIVOT OTOČEN. NEMŮŽU ZPĚT A NEMŮŽU VEN. UVNITŘ SKLO A ÚZKÝ MOST PŘES ÚZKOST. OHLODANÁ NA KOST, LEŽÍM V TMÁCH. VYVRŽENÁ, VYTRŽENÁ. KONTEXT=KRACH. % JSOU NEÚPLNÁ. ČEKÁM MRAK. NEPRŠÍ, JEN DĚSÍ. SOUDNOST KDESI. S.O.S. KDE JSI? KDE JSI? BOŽE!
Kafe v červenobílém hrníčku. Krásně voní a můj svět zas na chvilku opouští mrak. Číšník v pruhované košili s rozhalenkou co chvilku po očku koukne směrem ke mně. Myslí, že jsem osamělá?
Nikdy nevíš, co jsou pěsti sevřené strachem tak, až nehty vyryjí krůpějky krve do dlaní, dokud se tak nebojíš. Nikdy se tak nebojíš, dokud nezjistíš, že kolem je jen suchá, nekonečná prázdnota a jsi jediná, která to ví, a to poznání je strach k zalknutí.
Nikdo mi nedokáže pomoci, protože to nejde.
Včera jsem strávila noc v zahradě. Seděla jsem pod jabloní, zabalená ve spacáku a koukala na zatažené nebe. Kouřila jsem cigaretu za cigaretou a zkoušela v mysli namýchat odstín těch mraků, pošpiněných oranžovým světlem pouličních lamp. Poslouchala jsem Dälek a pila víno přímo z láhve. Další noc bez spánku, jen k ránu trochu kóma.
Nemám nic společného se svými dávnými známými. Nejsou pro mně nic víc, než jsem já v jejich očích. A v těch očích vidím nejistotu. Nevědí kdo jsem, kdo se ze mě stal, nevědí co si počít s chodící mrtvolou. Přežila jsem a to se nemělo stát. Když někam příjdu, hovor vázne. Když s někým někde jsem, všichni mnohem víc chlastají. Nikdo neví, co si se mnou počít.
Čtvrtý měsíc od přistání na planetě Chlad. Známky života neobjeveny, divné ale je, že všude jsou stopy smrti….
Někdy mám po krk všech organických dotyků. Má mysl zalétá k chladnému kybernetickému sexu, za který nebudu muset platit citovou investici. Jak může tělo bez duše chtít víc, než bezduché uspokojení a bezesný spánek? Vyprchala ze mě všechna touha, jsem zkamenělé dřevo a nic, krom projevů života, mě nebolí. Pokud si dobře pamatuji, jsou poslední „živé“ vzpomínky, barvy a vůně, svázány s jehlou, kterou jsem do sebe vpouštěla nadživot. Když se s poslední jehlou do mne nořila smrt, ale „zachránili“ mě, zmizely všechny barvy, všechna živá tekutina ve mně zmrzla a všechny obličeje, které jsem znala, získaly tvar rozplizlé kaše. Jsem odsouzená k čekání v nekonečném prostoru, ohraničeném absolutním strachem žít život, který ani nechci? Jsem odsouzena poslouchat rady a řeči lidí, kteří nevědí nic o mém životě, kteří na základě domněnek a teorií určují, co je pro mě nejlepší, nebo mám zmáčknout ultimátní eskejp a zavřít knihu politou vínem, prosáklou slzami, ušpiněnou smutkem a zmačkanou skorosmrtí?
Podívám li se na svůj obličej (a dívám se často, věřte mi), vidím trapnou parodii na sebe samou. Mé oči, kapitola sama pro sebe, zrcadlí naprosté zoufalství a má ústa jsou dezorientací blázna uprostřed pustiny plné lidí.
Dnes v noci někam půjdu, něco tam budu dělat a pak se snad zase vrátím domů, před zrcadlo, hledat sama sebe. Třeba se jednou ztratím a již nenajdu.
Probudila jsem se na špinavém linoleu, špinavé kuchyně, špinavého bytu. Zvláštní bylo, že ačkoliv lidé, obyvatelé toho brlohu se mnou neprohodili ani slovo, téměř každičké smítko si se mnou povídalo. Poškrábané linoleum mi ukázalo skutečnou tvář Boha, smetí v rohu sestavilo Babylonskou věž a pavučiny na stropě vyrobily na mou počest baldachýn velký jako samo nebe.
Udělala jsem si pořádný hrnek kafe a sedla si v koutku, kde největší byl stín.., abych mohla přijít na důvod, proč sedím tady a ne doma.
Kolikátého je? Jedenáctého? Kolik je hodin? 10:22! Neměla jsem být v poradně? Určitě!
Kurátorka se zase posere. Jako už tolikrát.
Dopila jsem a vyhlédal přes mlhu špíny ven, abych zjistila, kde vlastně jsem. Výhled do dvora, na malé stavbičky (jako hrobky nebo obytné kůlny ve slumech Afriky) mi práci neusnadnil. Neviděla jsem nic, žádný záchytný bod, žádnou siluetu městského netvora, která by mi byla známá. Anonymní dům velkého města, jako zub v dásni obra.
Včera jsem šla do HB baru za M. Nutil mi bouchaný tequilly, ale úspěšně jsem odolala. Jak šel večer a M. byl čím dál zbouranější (zapíjel už čtvrtý den žalu ze smrti svýho psa), začal být taky čím dál dotěrnější. Nenápadně mě obkličoval, obtáčel a osahával, až jsem mu musela dát přes prsty, což ho ale vůbec nezastavilo. M. je zvyklej. Radši jsem utekla do mrazu.
Cestou domů přes náměstí jsem uviděla zvláštní věc. Na ulici pod lampou tam v mínusové teplotě postával postarší pán a hrál noci na příčnou flétnu takový zvláštní, dlouhý, smutný tóny. Vypadal, že se ho zima vůbec netíká. Jen stál, oči zavřený, bezprstový rukavice a šála s károvaným vzorem. Vteřina ticha a písk, zvláštní tón a hned další. Vysoko, vysoko až do oblak nesly se ty tóny. Bylo to něco krásného, ale zároveň znepokojujícího, jako když se ozývá nářek na chladné pusté pláni. Udělalo se mi mdlo a musela jsem se zastavit u lampy. Chvilku jsem prostě jen stála, sledovala sníh a svůj temný stín. Chtěla jsem pokračovat v chůzi, ale prostě to nešlo. Bylo mi blbě a zvuk flétny to vše ještě násobil.
Naštěstí Voss bydlel nedaleko náměstí a tak jsem tam po skoro hodině doklopýtala, koukala do oken na jejich prázdnou tmu a asi pět minut zvonila. Nakonec mi dolů přišel otevřít nějakej týpek z vedlejšího bytu, že Voss není doma, ale že můžu přespat u něj, když už jsem ho tím vyzváněním vzbudila. Nechtělo se mi, ale taky se mi nechtělo dávat peníze za tágo, tak jsem kývla a ráno se pak vzbudila na špinavém linu s vtisklou boží tváří a promeškanou kuratelou na krku.
Teď sedím v tichu bytu. Je tma a zima. Uprostřed svých obrazů, které tu visí a jako tiché symboly mého pádu mi ukazují, jak jsem dokázala vládnout barvám a štětcům.
Slzy oběti se mísí se slzami viníka a tečou po mé tváři jako slzy němého svědka. Nic se nedá vrátit, jen kráčet dopředu…
Ještě nikdy jsem nechtěla tak tančit. Ještě nikdy jsem necítila takovou touhu tančit. Vilém. To on byl tím impulsem. Objevil se znenadání, vynořil se ze tmy noci a vtančil do mého života, aby z něj zase o pár dlouhých hodin vytančil na výsluní a nechal mne oslepenou a omámenou. Kyselina. Hlavní problém kyseliny je Identifikace. Když se hodně identifikujete s mocí Kyseliny ztratíte se v její tváři. V jejím pohledu. Umím se identifikovat s kdečím a kdekým, ale To, jak jsem se identifikovala s Kyselinou, bylo mistrovství. Svět se nezměnil, to já se změnila. Tu noc. Díky Vilémovi. Díky LSD. Díky identifikaci.
Můj současný psycholog mi radí v otázkách identifikace sebe samé. „Pokuste se, prosím, porozumět faktu, že pokud držíte v ruce pero, cítíte pero a můžete jím psát, je to pero skutečné. Pokud porozumíte tomuto bodu, a dokážete ho přijmout, zkuste se pozastavit nad tím, že jestliže cítíte pero a ovládáte ho k psaní písmen, je ruka která ho ovládá vedena vaší vůlí. A vůle to je směr, kterým se budeme ubírat. Vůle je potenciál Volby…. Vy nechcete volit, jste ve své Identifikaci rozhodnutá.“
Drogy v mém životě byly katalizátorem rozsáhlého vnitřního světa, zmítaného nekonečnou písečnou bouří. Písek zloby, nesený větrem vášní se někdy nesl až vysoko nad hranice stratosféry. Nemohla jsem vydržet…. spíše jsem myslela, že nemůžu… ten tlak. Utíkala jsem „Ven“. Díky drogám, sexu a „divokým lidem“. Neuměla jsem prožívat své nitro, a o to víc jsem prožívala vnější svět.Má filozofie byla: „Není rozdílu mezi pozitivním či negativním, důležitá je intenzita“. Že budu platit nějakou cenu, mě nezajímalo. Vilém byl jako zjevení. Na jedné party mě prostě vytáhl z davu a vtiskl kyselinový polibek. Několik hodin jsem pak poslouchala jeho hlasu, jeho HLASU, protože to, jak mluvil bylo neskutečné. Jeho věty byly skládany tak zvláštně a působivě, že ovládaly posluchačovo tělo, mysl… i duši. Jako by to nebyl člověk, spíš jakýsi zaklínač. Jeho hlas a pohled mě jako kobry držely v hypnóze a LSD dotvářelo kulisu stříbrněšedým nádechem všeho okolo. Nic se nepohnulo, snad ani Vilémova ústa, snad byl telepat, nevím. Vím však, co je, když se zastaví čas. Vím jaký zvuk se ozve. Nedá se to zapomenout, bohužel. Pak jsem tančili. Jen já a On. Všichni ostatní skončili zmrazeni v zastaveném čase. Byly jsme jen já a on. Celou mne svlékl a utvářel dle vlastních představ. Slast nezapomenutelná… Bylo to něco na způsob příboje, nový úsvit přinášející naději, něco jako setkání nových druhů…
Proč pláču?
Jsem
Jen málo nocí spím déle jak tři hodiny. Jen málo dní sním víc než pár soust jídla. Jsem sama sebou zakopána do hlíny. Jsem sama sebou ušpiněná špína.
Můj psycholog má dojem, že psaní by mohla být vhodná terapie. To proto, že jsem na škole vynikala v esejích a byla ve školních novinách. Před milionem let… Můj psycholog má dojem, že kdybych si přestala myslet, že na světě nemám místo, nějaké by se uvolnilo. Můj psycholog má dojem, že moje tělo není z olova, a tudíž můžu chodit ven mezi lidi a usmívat se na ně stejně stupidní maskou jako oni na mne. Můj psycholog má dojem, že zanechat fetu byla nejlepší věc mého života. Jo? Nikdy nebral! Nikdy nevstoupil, nikdy neprocházel a nikdy nevyjde do Světa změn. Můj psycholog má dojem, že je nejchytřejší a nejmoudřejší člověk pod nebesy. Jenže já na něm vidím, jak mu dělá dobře, že může pomáhat mladý holce a honit si triko v nadhledu. Je to blbec, kterýmu nevěřím ani páru z pusy.
Byla jsem na toaletě a koukala jsem se na sebe do zrcadla. Měním se v šedou bytost neostrých tvarů. Byla tam ještě jedna holka, možná jsem se jí měla zeptat, jestli mě stále vidí jasně. Možná by ale moje slova nedolehla k uším živých. Nechtěla jsem se v tom ujišťovat, tak jsem vypadla. Tenhle studentský klub má něco do sebe. Je v něm spousta tmavých míst, spousta tajemství ohmataných plyšových křesel a spousty fantazie a touhy. Nechci. Radši budu sedět, popíjet kolu a čučet do notebooku. Beztak je pozdě na objevování beztvaré krásy dotyků, polibků, vůní a pohledů. Čekám na úsvit.
sobota 30. ledna 2010
Podivná epocha lidstva. Doba ledová. KONEČNĚ! Kolik bude dnes zlomenin? Bude jich dost na to, aby se zastavila civilizace? Těžko...:(
Seděla jsem na nábřežce. Mrazivě dlouhou dobu asi patnácti minut, než mě začalo zábnout úplně všechno. Pozorovala jsem povětří, vločky v povětří a lidi ve vločkách. Chacha, lidi nemají rádi zimu. Nemají rádi vločky v očích. Nemají rádi vločky v nosech. Nemají rádi vločky!
Za tu mrazivou dobu jsem vykouřila čtyři dlouhé cigarety a poslechla si dvě poctivé pecky od House of Pain. Cigára mi přiškrtily krevní oběh a bylo mi víc zima. Prima. Alespoň něco.
Byla jsem na pracáku. Opět... Nic. Opět. Když někde řeknete, že s vámi šéf vyjebával, až jste ho poslali do prdele, většinou vás nechtějí. Když někde povíte, že jste poslali bývalé nadřízené do hajzlu za pitomé a sexsistické řeči, většinou vás nevezmou. Divné, ne? Dávám ti tu přece práci, tak snášej všechny moje úlety a komplexy. Sráčové. Si tu práci strčte za klobouk.
Ale něco s tím dělat musím. Peníze mizí a účty se kupí. Ještě chvilku a budu muset prodat nějaký obrazy. Zase... Nemaluju od tátovi smrti a jediný důvod, vrátit se zase k plátnu jsou peníze. Od tátovi smrti nefetuju. Nefetuju=nemaluju. V tahu štětcem, který vydává tiché šustění, zatratilas celý den...
Proč se mi chce brečet?
Je to fajn kafé, opravdu. Kde jinde se dnes hraje dobrá hudba? Internet je rychlý, pán co obsluhuje moc příjemný a kafe má správnou sílu. A nikdo tu není!!!!
Sedím tu půl hodiny a projelo šest sanitek. Ještě měsíc zimy a dojde sádra.
