Podivná epocha lidstva. Doba ledová. KONEČNĚ! Kolik bude dnes zlomenin? Bude jich dost na to, aby se zastavila civilizace? Těžko...:(

Seděla jsem na nábřežce. Mrazivě dlouhou dobu asi patnácti minut, než mě začalo zábnout úplně všechno. Pozorovala jsem povětří, vločky v povětří a lidi ve vločkách. Chacha, lidi nemají rádi zimu. Nemají rádi vločky v očích. Nemají rádi vločky v nosech. Nemají rádi vločky!

Za tu mrazivou dobu jsem vykouřila čtyři dlouhé cigarety a poslechla si dvě poctivé pecky od House of Pain. Cigára mi přiškrtily krevní oběh a bylo mi víc zima. Prima. Alespoň něco.

Byla jsem na pracáku. Opět... Nic. Opět. Když někde řeknete, že s vámi šéf vyjebával, až jste ho poslali do prdele, většinou vás nechtějí. Když někde povíte, že jste poslali bývalé nadřízené do hajzlu za pitomé a sexsistické řeči, většinou vás nevezmou. Divné, ne? Dávám ti tu přece práci, tak snášej všechny moje úlety a komplexy. Sráčové. Si tu práci strčte za klobouk.

Ale něco s tím dělat musím. Peníze mizí a účty se kupí. Ještě chvilku a budu muset prodat nějaký obrazy. Zase... Nemaluju od tátovi smrti a jediný důvod, vrátit se zase k plátnu jsou peníze. Od tátovi smrti nefetuju. Nefetuju=nemaluju. V tahu štětcem, který vydává tiché šustění, zatratilas celý den...

Proč se mi chce brečet?

Je to fajn kafé, opravdu. Kde jinde se dnes hraje dobrá hudba? Internet je rychlý, pán co obsluhuje moc příjemný a kafe má správnou sílu. A nikdo tu není!!!!

Sedím tu půl hodiny a projelo šest sanitek. Ještě měsíc zimy a dojde sádra.