Vlny

Sama sebe se ptám, proč jsem se vystavila tak velké krutosti.
Na kamenech vyschlé řeky na dně údolí. S knihou, jejíž název je řecky Zao.
Sama sebe se ptám, jestli ještě poznám radosti, jestli ještě vím, co je být šťastná.

Poslední dny trávím sama na otcově chatě u přehrady. Večery v přírodě, ticho poskvrněné ptačím zpěvem, kouř cigarety a lahve vína. Jeden večer jsem zašla do místní hospody, ale nedalo se to. Není větší důkaz sexuální frustrace, než v zaplivané vesnické hospodě v pátek večer. Ale když jsem jim pohlédla do očí, nevydrželi…. Pche!
Procházejte se chvilku po hraně života a nikdo s vámi nevydrží.

Vynechávám už tolik terapií, že už na ně vlastně nedocházím. Změna? Žádná. Snad jen větší ochota naslouchat sama sobě, i kdyby to mělo vést do propasti. Občas mám pocit, že se někam vyhrabávám, pryč z úplné tmy dna, a pak přijde pád. Radši už nic nečekám, a o to je to možná lepší.

Je nepříjemné navštěvovat tady ta místa z dětství. Vazba na tátu je pořád silná. Je to nepříjemné, ale zároveň je vzpomínka na to daleké období klidu a míru TAK dojemná.

Snažím se nemyslet na budoucnost. Snažím se nevzpomínat. Polykám slzy a budím se úzkostí, ale učím se to brát jako součást svého života. V duši mám vypálenou díra a to jsem si udělala sama.
Dax citoval Blakea: „Kdyby hlupák vytrval ve své moudrosti, zmoudřel by.“ Uvidím, jestli vydržím.

'´=%;°°A @ X-_-Q

ČEKÁM SOUMRAK.
PARK JE V PRACH.
PRÁH PŘEKROČEN.
ŽIVOT OTOČEN.
NEMŮŽU ZPĚT A NEMŮŽU VEN.
UVNITŘ SKLO A
ÚZKÝ MOST PŘES ÚZKOST.
OHLODANÁ NA KOST, LEŽÍM V TMÁCH.
VYVRŽENÁ, VYTRŽENÁ.
KONTEXT=KRACH.
% JSOU NEÚPLNÁ.
ČEKÁM MRAK.
NEPRŠÍ, JEN DĚSÍ.
SOUDNOST KDESI.
S.O.S. KDE JSI?
KDE JSI?
BOŽE!