Můj psycholog má dojem, že psaní by mohla být vhodná terapie. To proto, že jsem na škole vynikala v esejích a byla ve školních novinách. Před milionem let…
Můj psycholog má dojem, že kdybych si přestala myslet, že na světě nemám místo, nějaké by se uvolnilo.
Můj psycholog má dojem, že moje tělo není z olova, a tudíž můžu chodit ven mezi lidi a usmívat se na ně stejně stupidní maskou jako oni na mne.
Můj psycholog má dojem, že zanechat fetu byla nejlepší věc mého života. Jo? Nikdy nebral! Nikdy nevstoupil, nikdy neprocházel a nikdy nevyjde do Světa změn.
Můj psycholog má dojem, že je nejchytřejší a nejmoudřejší člověk pod nebesy. Jenže já na něm vidím, jak mu dělá dobře, že může pomáhat mladý holce a honit si triko v nadhledu. Je to blbec, kterýmu nevěřím ani páru z pusy.

Byla jsem na toaletě a koukala jsem se na sebe do zrcadla. Měním se v šedou bytost neostrých tvarů. Byla tam ještě jedna holka, možná jsem se jí měla zeptat, jestli mě stále vidí jasně. Možná by ale moje slova nedolehla k uším živých. Nechtěla jsem se v tom ujišťovat, tak jsem vypadla. Tenhle studentský klub má něco do sebe. Je v něm spousta tmavých míst, spousta tajemství ohmataných plyšových křesel a spousty fantazie a touhy. Nechci.
Radši budu sedět, popíjet kolu a čučet do notebooku. Beztak je pozdě na objevování beztvaré krásy dotyků, polibků, vůní a pohledů.
Čekám na úsvit.