sobota 27. března 2010

Chic

Někdy mám po krk všech organických dotyků. Má mysl zalétá k chladnému kybernetickému sexu, za který nebudu muset platit citovou investici. Jak může tělo bez duše chtít víc, než bezduché uspokojení a bezesný spánek?
Vyprchala ze mě všechna touha, jsem zkamenělé dřevo a nic, krom projevů života, mě nebolí.
Pokud si dobře pamatuji, jsou poslední „živé“ vzpomínky, barvy a vůně, svázány s jehlou, kterou jsem do sebe vpouštěla nadživot. Když se s poslední jehlou do mne nořila smrt, ale „zachránili“ mě, zmizely všechny barvy, všechna živá tekutina ve mně zmrzla a všechny obličeje, které jsem znala, získaly tvar rozplizlé kaše.
Jsem odsouzená k čekání v nekonečném prostoru, ohraničeném absolutním strachem žít život, který ani nechci?
Jsem odsouzena poslouchat rady a řeči lidí, kteří nevědí nic o mém životě, kteří na základě domněnek a teorií určují, co je pro mě nejlepší, nebo mám zmáčknout ultimátní eskejp a zavřít knihu politou vínem, prosáklou slzami, ušpiněnou smutkem a zmačkanou skorosmrtí?

Podívám li se na svůj obličej (a dívám se často, věřte mi), vidím trapnou parodii na sebe samou. Mé oči, kapitola sama pro sebe, zrcadlí naprosté zoufalství a má ústa jsou dezorientací blázna uprostřed pustiny plné lidí.

Dnes v noci někam půjdu, něco tam budu dělat a pak se snad zase vrátím domů, před zrcadlo, hledat sama sebe.
Třeba se jednou ztratím a již nenajdu.

4 komentáře:

  1. "Dnes v noci někam půjdu, něco tam budu dělat a pak se snad zase vrátím domů, před zrcadlo, hledat sama sebe.ů

    Kolikrát mě děsí, jak odlišná jsem já, když jdu sama domů po probdělé noci a nikdo neví kdo jsem a zrcadlo mi taky nedá odpověď, čumí na mě bezradnej obličej... Kolikrát mě děsí, jak moc se liší ten obličej v tom zrcadle od tváře, kterou přikrývá přetvářka před lidmi okolo...

    ...možná je tohle mimo, mimo to co píšeš. A asi jsem nemohla zažít přesně to, o čem píšeš, ale styčné body by se našly. Nechci plkat planý řeči, jen vyjádřit tichou podporu.

    OdpovědětVymazat
  2. Dnes v noci někam půjdu, něco tam budu dělat a pak se snad zase vrátím domů, před zrcadlo, hledat sama sebe.

    Někdy mě samotnou děsí, jak moc se liší ta osoba, která jde sama domů, aniž by kdokoliv věděl, kdo to je. A pak, doma ze zrcadla se na mě kouká bezradný obličej. A tak moc se liší od té tváře přirkytou přetvářkou, kterou znají lidé kolem.

    Možná je to co píšu mimo, daleko od toho, co píšeš Ty. Nemohla jsem prožít, co jsi prožila, ale snad styčné body by se našly. Nechci tu plkat plané řeči, jen vyjádřit tichou podporu.

    OdpovědětVymazat
  3. Promiň za duplikát. Poprvé se komentář neobjevil, tak jsem psala druhý, snažíc se zachovat myšlenku...

    OdpovědětVymazat
  4. Moc dobře si pamatuji na tvoji jehlu. Nikdy nezapomenu!

    OdpovědětVymazat