Skoro jsem na to tady zapomněla, skoro. Skoro jsem zapomněla na všechno, co jsem nechala v mlze za mnou. A skoro jsem si myslela, že bych zase mohla žít trochu normálně. A skoro se mi to povedlo. Skoro jsem se vyhnula pokušení... A skoro jsem u toho zhebla....

Mám za sebou dva měsíce v psychoterapeutickém sanatoriu. Není nic pěkného na tom, mluvit o důvodu proč jsem se tam dostala, stejně jako není nic pěkného na tom, že jsem to nezvládla. Dala jsem si šanci a promrhala jí. Dostala jsem šanci od jiných a posrala jsem to.

Ale bylo těžký bojovat sama. Už mi nezbyl nikdo, kdo by mi pomohl znovu vstát. A je to PŘESNĚ o TOM, že jsem doufala, že v TOM sama nezůstanu. Ale zůstala. Mladá, bohatá kráva, která si nechala vzít všechno krom zasraných peněz. Neměla jsem očekávat a plánovat a snít, ale jít tvrdě vpřed. Pryč od minulostí. Nesetrvávat na místě, být v pohybu.

Stalo se.

Sedím sama v týhle hrozný vile, která se mi jeví jako hrobka, kterou mi zanechal můj otec. I on radši ODEŠEL, než by se na mně koukal. Rozbila jsem všechny zrcadla a střepy dala na kupu v obýváku. Ani já se na sebe nechci koukat. Chci jen JEDNU jedinou noc plnou čerstvého SPÁNKU. Žádný hrozný sny, žádný dušení se strachem, žádnej POT!!!!

Jednu noc, Ježíšku. Jednu....

Prosím.