Noc. Na letišti mě vyzvedl Ross, a s ním jsem jela do malého pěkného bytu na Zahradním městě. Tam čekal Vilém, chtěl, abychom spolu jeli na týden do Tater. Na mou námitku, že jsem doma dvě hodiny po dvou měsících mimo republiku opáčil, že už jsem teda zvyklá. Jeho oči měli zvláštní, chladný povlak, jako kdyby neměl duši. Jinak to vysvětlit neumím. Bála jsem se... toho pocitu z něj. A bála jsem se i jeho. Zase. Díval se na mě tak, že všechna moje vůle a odvaha a sebevědomí klesalo dolů a dolů a dolů, až se téměř válelo u Vilémových kotníků, a žadonilo o odpuštění. Řekla jsem, že potřebuji zařídit spoustu věcí, a že nechám kufr v bytě a pak se domluvíme. Nechal mě jít. Volala mi Ali, ať přijdu k nim na párty (jak věděla, že jsem zpět? Nikdo to nevěděl, jen Vilém...) Paranoia, po sedmi týdnech mimo život mě život zase dohání. Taxi na nádraží, vlak domů.

Všechno bylo chladný a tmavý, na dlažbě kombinace stínů, pouličního osvětlení, rastru a lesku-dostala jsem nápad na další obraz. Dala jsem si sprchu a mezitím volal třikrát Vilém. Dostala jsem strach, celý studený dům na mě padal. Úzkost. Vzala jsem si dva dithiadeny a než šla spát, třikrát zkontrolovala zámky na dveřích. To nebude jet leg, že?

Vítej doma, mrcho.